Skleněný pokoj

Dnes se mrkneme na knihu, kterou jsem si nedávno půjčila od mámy. Jde o Skleněný pokoj od britského spisovatele Simona Mawera. Kdo se trochu zajímá, ten ví, že byl před relativně krátkou dobou zfilmován. (Tento kousek se mi ale zatím nepodařilo vidět.)

Důvod, proč se mi tento dostal titul do ruky je asi zjevný. Jde o knihu, jejíž příběh byl inspirován reálným osudem vily Tugendhat, která zdobí kopec nad brněnským parkem Lužánky. (Asi není nutné ji blíže představovat. Stačí, že všichni víme, že je na seznamu UNESCO.) 

I když jsem ve vile Tugendhat nebyla (podobně, jako třeba v bývalé vládní vile Stiassni, nebo ve vile L-B, která je hned pod vilou TGNHT), mám na ni vzpomínky z doby, kdy jsem chodívala do ateliéru ve vile hned vedle. Ze zahrady se dali pozorovat návštěvníci a celkově to na člověka působilo velmi zvláštním dojmem. (Chápete, hned vedle chodí lidé obdivovat monumentální umělecké dílo z 20. století a vy si vedle vegetíte s něčím k pití v ruce a u toho koukáte na vykvetlé růže.) Trochu mi to chybí.

Při čtení prvních stránek mi nebylo úplně jasné, zda mě dovede příběh knihy pohltit. Má obava se ale krátce na to ukázala jako zbytečná. Po pár dnech jsem už zhruba v půlce a těším se na každou chvilku, kdy budu pokračovat dál.

Příběh začíná krátce předtím, než se začne vila stavět. Neustále se zde připomíná nezávislost a optimismus nově vzniklého státu a touha po něčem moderním, co z Čechů udělá světoobčany. (Tím se myslí hovoření několika jazyky, novátorský přístup atd.) Jedním z atributů těchto novot má být právě skleněný pokoj (existující pokoj ve vile Tugendhat, ve kterém se automaticky stahují okna a je v něm instalovaná onyxová stěna). Spousta lidí tomu v té době nerozumí, ale po postavení vily se tento prostor stává středobodem společenského dění.

Zápletka se u toho zabývá popisem brněnské společenské smetánky a jejími vztahy. (Narážíme zde na postavu Adolfa Loose, Vítězslavy Kaprálové nebo Hedy Lamarr.) Do ní patří i majitelé Skleněného pokoje. Jejich poklidný život jim ale komplikují různé (a ne vždy zcela transparentní) milostné a přátelské vztahy, 2. světová válka a další nám známé dějiny, které nebyly zrovna dvakrát optimistické.

Na jednu stranu je to velmi depresivní čtení, protože si člověk uvědomuje, jak málo mnohdy stačí k tomu, aby se jeho život změnil. Musím ale přiznat, že mě baví o tom číst. V neposlední řadě mě to pravidelně přenáší do dob, ve kterých bych chtěla Brno vidět. Jelikož nejde vrátit čas, člověk se spokojí alespoň s věrným popisem ulic, s narážkami na Brňáky nenáviděný Deutsches Haus, nebo s dějem na místech, okolo kterých pravidelně chodíte.

I když z toho čiší naděje, která se poměrně brzy překlopí do melancholie a deprese, doporučuji vám, abyste si tuhle knihu přečetli. Simon Mawer totiž prokázal úžasnou znalost města i naší historie. Což se často nevidí.