Ze života herce: Jak jsem točila pohádku

Je pátek a já mám za sebou dva dny, které jsem strávila na hradě Pernštejn. Právě v těchto dnech se zde točí koprodukční pohádka o Sněhurce, ke které jsem i já mohla přispět svým dílem práce.

Začalo to tak, že se vyhlásil casting do pohádky a já si (částečně z hecu) řekla, že to zkusím. Už jsem natáčela ledasco, ale pohádka byl pro mě stále poněkud exotický žánr. Poslala jsem tedy fotky a čekala jsem, zda budu mít to štěstí a obsadí mě do některé z připravovaných rolí.

Po několika týdnech čekání mi zazvonil telefon a bylo mi řečeno, že jsem se svou přihláškou uspěla a budu točit. Byla mi přidělena role královniny komorné.

Ve středu jsem se setkala se skupinkou dalších účinkujících a vydali jsme se na hrad, kde nás čekala zkouška kostýmů, které by odpovídaly naší roli. V horkém dni jsme se tedy posadili vedle kostymérny a za občasného odběhnutí do stanu s občerstvením jsme si krátili čas poznáváním ostatních. 

Konečně na mě přišla řada a kostymérky začaly přemýšlet, do čeho mě obléknou. Dostala jsem košili, šaty, zástěru a čepec (ze kterého jsem sice zrovna dvakrát nadšená nebyla, ale člověk musí občas přinést nějakou oběť umění).

Jak vidíte za mnou, kostymérna byla plná krásných kostýmů.

Když bylo vše hotovo, vydali jsme se zpátky do Brna. U toho jsme se domlouvali na čtvrtečním odjezdu, který se z větší části řídil tím, kdy nás bude potřebovat produkce.

Ve čtvrtek jsme se setkali v 8:30 a vydali jsme se opět na hrad, kde se nás ujaly kostymérky a maskérky. Během odpoledne/večera přišel upřesňující příkaz z produkce, takže jsem nakonec získala tenhle roztomilý čepeček a bílou zástěru. I šaty měly sukni z trochu více prodyšné látky. Ne tedy, že by to v těch odpoledních teplotách ke 35° byl nějaký velký rozdíl, ale i tak jsme za to byly vděčné.

Na plac jsem se po všem tom čekání dostala zhruba o půl 8 večer, kdy už byl poměrně příjemný chládek. Tiše jsme s kolegyněmi přihlížely dotočení scény s královnou a scéně se Sněhurkou, které se točily souběžně.

Štáb nás v rychlosti zasvětil do toho, jak správně oblékat části kostýmu a jak dále máme pečovat o zlou královnu (která je ve skutečnosti neskutečně milá) a šlo se na věc. Naši hromadnou scénu jsme točily asi pětkrát, protože to stále nebylo úplně ono, nakonec se to ale povedlo a my byly šťastné, protože to byl takový malý křest ohněm. (Už asi nikdy nebudu oblékat nikoho cizího a to ještě, když se na vás u toho dívá asi 30 dalších lidí, kteří mluví třemi jazyky.)

Nakonec jsme si dali rychlou večeři a po 10. hodině večer jsme se vydali zpátky do Brna. 

Bylo to náročné, ale tak to na natáčení často bývá. Nejvíc úmorné bývá čekání, kdy se konečně dostanete na scénu. A pak taky čekání na to, kdy vás štáb odvolá (často má totiž na práci "důležitější" věci, než někomu sdělit: máte hotovo).

V současné době není jisté, zda bude pohádka uvedená i u nás, určitě ale bude k vidění na některé z německých televizí