úterý 10. ledna 2017

Vše, co jste chtěli vědět o herectví. Možná.

Krásné úterní odpoledne všem!

Dnešní článek bude opět jeden z těch více popisných. Letos jsem se totiž rozhodla blogu věnovat trochu více, než tomu bylo doposud.
Přemýšlela jsem, co by vás jako čtenáře mohlo zajímat, ale zároveň to příliš nevybočovalo z běžné tématiky. A tak jsem se rozhodla, že jeden článek věnuji herectví.

Ti z vás, kteří mě sledují déle vědí, že jsem neabsolvovala žádný herecký kurz, případně studium na konzervatoři. A i přesto se mi (celkem nedávno) otevřela cesta do světa televize. 
Tento článek bude tedy malým popisem mého osobního příběhu, ale také vám možná přinese několik užitečných tipů, které můžete sami vyzkoušet.

Myslím, že moje vášeň pro hraní začala už někdy v mém dětství, protože jsem si velmi přála navštěvovat dramatický kroužek. Bohužel, mé přání se nesplnilo a byla jsem nucena strávit mnoho let sólovým zpěvem v ZUŠ, který mne v té době ani v nejmenším nebavil. Neustálé přípravy na soutěže a jejich objíždění, stejně jako velká účast na absolventských koncertech a náborech nových studentů jsem ve svých deseti letech považovala za největší zlo na světě. 

Na druhou stranu - díky téměř deseti letům vystupování před lidmi jsem dostala skvělou průpravu, která je v oblasti herectví téměř neocenitelná - zbavíte se strachu. A to ačkoliv stojíte sami na jevišti v přeplněném sále.

Pokud tedy na vás vaši rodiče páchali něco obdobného, můžete jim za to zpětně poděkovat, protože tato vlastnost je naprosto klíčová ve vašem dalším rozvoji.

S příchodem na univerzitu jsem se rozhodla zlepšit své jazykové schopnosti. Proto jsem se přihlásila do našeho oborového divadla SveTr (Svenska teatergrupp). Poté jsem se asi dva roky věnovala rozvoji svých schopností v oblasti divadla. Díky tomu se zlepšila má mluvená švédština a naučila jsem se mnohem lepší improvizaci při práci. Kdo byl někdy na castingu do televize, nebo ho čekaly jen přijímačky na konzervatoř, ví, že při praktické zkoušce máte od zadání po jeho realizaci pouze malou chviličku. A obvykle vás čeká ztvárnění něčeho opravdu bizarního - například vyobrazení radiátoru. Schopnost dobře improvizovat je tedy velmi důležitá.

Díky svému působení ve SveTru jsem se také poprvé dostala na prkna, která znamenají svět. Pár měsíců od nástupu do skupiny jsem už stála na jevišti ve Stockholmu a hrála pro švédské publikum. 

Nyní, s odstupem času, vidím, jaké je divadelní herectví řehole. Neustálé divadelní zkoušky, neustálé opakování scén, aby byly vybroušeny do naprosté dokonalosti, neustálé opakování textu a v neposlední řadě - neustálý rozvoj řeči těla a exprese obličeje. V divadle musí člověk hrát opravdu celým svým tělem a duší. I ten nejposlednější divák v sále musí vidět, chápat a také věřit tomu, co hrajete. Také při samotném výstupu hrajete před reálným publikem - cokoliv se vám nepovede všichni uvidí, hezky v reálném čase. Tu samou věc hrajete i čtyřikrát do týdne.

V průběhu studia a jeho ukončení však času ubývalo, takže jsem se s divadelním herectvím musela rozloučit. 

Následoval skoro rok ticha, než se mi naskytla šance jít na televizní casting do ČT. Pamatuji si, jako by to bylo včera. Jediné mé dilema bylo - jít na odpolední přednášku, nebo zkusit casting?

Jak asi tušíte - rozhodla jsem se pro casting. I kdyby to snad nevyšlo, pořád to pro mne byla nová zkušenost, kterou jsem si chtěla zažít. Jednalo se o casting do filmu Můj strýček Archimedes, který by měl přijít do kin někdy v průběhu tohoto roku. V místnosti bylo plno dívek, které toužily dostat jednu z epizodních rolí. S několika jsem se dala do řeči a zjistila jsem, že mnoho z nich pravidelně navštěvuje castingy, ale jen velmi zřídka se jim podaří nějakou roli opravdu dostat. 

Následovalo představení se na kameru a improvizace ve dvojici. Nakonec bylo stanoveno datum kostýmové zkoušky a termín prvního natáčecího dne. Nyní nezbývá nic jiného, než čekat.

Měla jsem štěstí a roli jsem opravdu dostala. Sice jsem si kvůli ní musela asi na třikrát odbarvovat vlasy, ale to pro mne bylo celkem vedlejší. Asi tři týdny před začátkem natáčení jsem absolvovala kostýmovou zkoušku v ústředí ČT v Praze a pomalu jsem očekávala, co bude dál.

Nebudu zde podrobně popisovat průběh natáčení, protože jsem se mu věnovala v jednom ze starších článků. 

Za asi další dva měsíce se mi však podařilo dostat komparzní roli v nové řadě krimi seriálu Labyrint 2. A asi o měsíc později jsem byla oslovena k natočení soutěžní znělky pro Ekofestival.

Oproti divadelnímu hraní je to televizní z hlediska úsilí při hraní o poznání menší. Kamera tožiž dokáže zaznamenat i tu nejdrobnější mimiku obličeje. Oproti divadlu tak nemusíte přehrávat. Na druhou stranu - více než u divadla platí, že na samotném place jde převážně o schopnost vaší improvizace. Oproti divadlu totiž není prostor na několikahodinové vybrušování scén. Čas jsou zkrátka peníze a materiál je drahý. 

Také vás pravděpodobně čekají hodiny a hodiny čekání, než vás režisér zavolá na plac. Také se může stát, že čekáte několik hodin a režisér některou scénu vyškrtne úplně. Na druhou stranu máte vždy k dispozici tým kadeřnic, maskérek a kostymérek, které se o vás hezky starají. Během čekání si také pravděpodobně stihnete udělat přátele z členů štábu, kteří mají zrovna pauzu.

A v případě natáčení spotu, kde hrajete ústřední postavu, se připravte, že budete pracovat i deset hodin v kuse. Protože natočení záběrů na několika místech a z několika úhlů prostě chvilku trvá. 

Obecně bych všem zájemcům o hraní doporučila několik věcí:

- Vystupujte před lidmi. I kdyby to měla být ze začátku jen rodina a přátelé. Zbavíte se křeče a nervozity.
- Naučte se na něco hrát, tančit nebo zpívat - mnoho těchto dovedností využijete jak v divadle, tak v televizním prostředí.
- Zkuste se zapsat do dramatického kroužku, případně navštěvujte ochotnické divadlo. Získáte tak mnoho zkušeností a průpravu do budoucna.
- Zkoušejte castingy - existuje mnoho FB skupin, které se zaměřují právě na ně. Dozvíte se tak často o castingu do filmů, seriálů a reklamy.
- Zapište se do agentury, která vás zařadí do svého portfolia a bude vás zvát na castingy. //Osobně to však nepovažuji za nutné k získání role.
- Nevzdávejte to. Pokud chodíte po konkurzech a stále se vám nedaří získat roli, nevěšte hlavu. Někdy to tak zkrátka chodí, ale neznamená to, že nemáte šanci.
- Když už vás vezmou, nevzpírejte se požadavkům štábu. Někdy se prostě budete muset ostříhat, obarvit, nebo si naopak nechat vlasy narůst. Každopádně na to nenadávejte a berte to jako daň za to, že dostanete šanci.

Herectví je zkrátka dřina, ale nikdy nevíte, do jakého světa možností vás zavede.


Žádné komentáře:

Okomentovat