Nadupaný výlet do Moravského krasu

Dnes tu máme další upršenou sobotu. Což je ideální chvíle, kdy přidat další příspěvek. Výjimečně se v něm ale nebudeme vracet daleko do historie, ale jen do včerejšího dne, který byl nebývale pestrý. Udělala jsem si totiž krátký výlet do Moravského krasu. Nejela jsem tam ale jen proto, abych mohla obdivovat jeho krásnou přírodu. Hlavním cílem tohoto putování bylo setkání se Zuzkou (Ilusior Pictures), která v něm už nějakou dobu bydlí.

I když se mi ještě ráno (když jsem pekla skořicové šneky s vlašskými ořechy) zdálo, že půjde o úplně normální pátek, pravda je taková, že jsem si už dopoledne stihla "užít" pořádnou porci napětí.

Potřebovala jsem se dostat do Rudice, do které se jede buď tak, že nastoupíte do autobusu na Staré osadě v Brně a vystoupíte v Jedovnicích, ze kterých dále pokračujete pěšky, nebo autobusem do vedlejší obce, nebo jedete vlakem do Blanska a z něj jedete (taktéž autobusem) několik zastávek do centra Rudice. Jelikož jsem jela autobusem na začátku roku, rozhodla jsem se, že vlakem bude cesta mnohem rychlejší. 

Což by i byla. Kdyby nám mezi Bílovicemi nad Svitavou a Babicemi nad Svitavou neskočit pod vlak sebevrah. Už z Brna jsme měli asi 10 minut zpoždění, ale protože jsem měla malou časovou rezervu, byla jsem celkem v klidu. (Naše zastavení jsem považovala za práce na trati, nebo za čekání na nějaký protijedoucí vlak.) Ovšem, čekali jsme deset minut, dvacet minut, půl hodiny a najednou se ukázalo, že problém je někde trochu jinde. (Ti, kteří jezdí do Blanska, nebo do Letovic pravidelně už avizovali, že to bude nejspíš tahle potíž, která se prý na tomto úseku vyskytuje celkem často.) 

Průvodčí nám pak sdělil, že nás nesmí pustit ven a musíme počkat na náhradní vlak. (Zpětně jsem za to celkem ráda, protože vidět následky nehody asi úplně nemusím.) Z vlaku nám pak pomohli hasiči (byli jsme mimo nádražní perón) a ukázali nám, jak se bezpečně dostat k vlaku na vedlejší koleji.


V 9:42 na nádraží v Brně ještě nikdo nevěděl, co se bude dít za další půl hodinu na cestě.

Od této chvíle pokračovala naše jízda hladce. Během těch cca 15 minut, které zbývaly do mého výstupu v Blansku, jsem zapředla hovor s paní, která taktéž jela do Blanska a spěchala domů, aby stihla opraváře vody, aby nebyla celý víkend na suchu. Nakonec jsme si popřály hezký den a já utíkala na pozdější autobus, který mne vysadil na rozcestí u obce. 

Jít ve 12 hodin za parného a slunného dne po silnici není úplně to, co byste chtěli (až se vám to stane, nezapomeňte, že se chodí v protisměru, abyste viděli přijíždějící auta a viděl vás i protijedoucí řidič), ale když jsem viděla tu přírodu a luční kytky u cesty, řekla jsem si, že je to vlastně celkem pěkná procházka.


Se Zuzkou jsem se potkala až ve chvíli, kdy jsem byla téměř u jejího domu. (Původně jsme se měly potkat někde při cestě, ale byla jsem evidentně rychlejší. :)) Dovedla mě domů a začal se připravovat oběd.

Co vám budu povídat. Byl výborný. Na jídelním lístku byly gnocchi se smetanovou omáčkou a uzeným lososem. Po obědě jsme si udělaly kávu, sedly jsme si na verandu a daly jsme se do ráno upečených šneků.



Někde mezi tím kvokaly slepice a pobíhala Zuzčina kočka Elvíra, která je mimochodem nejroztomilejší stvoření na světě. (Není, miluju všechny zvířata, ale znáte to. Láska na první pohled.) 

Když nám trochu vytrávilo, Zuzka mi ukázala zahradu, na které opečovává květiny, nakrmily jsme slepice, donutila mě zkusit oblečení, kterého se chce zbavit (ne, že by to byl nějaký problém) a pomalu jsme začaly řešit styling našeho společného focení. (Co bychom taky my dvě mohly dělat jiného.) 






Kolem páté hodiny odpoledne, kdy začalo být trochu lepší světlo, jsem se nalíčila, vzaly jsme foťák, paruku, doplňky a šaty a vydaly jsme se k Rudickému propadání, u kterého jsou skalní útvary zvané Kolíbky. (Jsou fakt krásné, takže vám je rozhodně doporučuji navštívit.)

Tam jsem na sebe oblékla šaty, Zuzka mi trochu upravila jejich velikost, nasadila mi paruku a čelenku a šlo se do akce. Během focení se nám o živý doprovod postaraly skalní kozy, které se nerušeně pásly na srázu. 






Během focení jsme měly naprostý klid na práci. Je to ale asi dáno částečně i tím, že spolu fotíme dost rychle. Během půl hodiny jsme měly hotovo. Protože nám zbývalo asi ještě 40 minut do příjezdu autobusu do Blanska, podívaly jsme se v rychlosti na pořízené fotky a vypadá to, že se máte na co těšit. :)

Cesta z Blanska do Brna už pak proběhla v pořádku. Dokonce ji přežila i všechna domácí vajíčka, která mi Zuzka zabalila domů. (Ona zase dala nový a milující domov mým kalhotám a kabelce.) Krátce poté, co se za mnou doma zavřely dveře začalo pršet, takže jsme vše stihly jen tak, tak. A tím můj dnešní příběh končí.

A abyste neřekli, že se s vámi nepodělím o backstage, když na některých sociálních sítích už byl k vidění, posílám vám malou ochutnávku toho, na co se můžete v dohledné době začít těšit. :)


Také jste už někdy měli tak dobrodružný den?






Komentáře

Oblíbené příspěvky