Jsem žena.
Nedávno jsem na internetu četla zajímavou diskuzi k ještě zajímavějšímu článku o ženách a o tom, co z nás dělá to, čím jsme. A protože se pod článkem sešla velká spousta názorů, rozhodla jsem se, že dám světu vědět, jak tuhle celou věc okolo ''být žena'', vnímám já.
Hned na úvod bych chtěla říct, že si nemyslím, že ženou z nás dělá pohlaví, se kterým se narodíme. Aby nedošlo k nějaké mylné interpretaci - ano, po biologické stránce se rodíme jako ženy, po té psychické do fáze:''být žena'', musíme dospět. Podobně to mají i muži, jen ve variantě ''být tím správným a opravdovým mužem''.
Podle některých se pravá žena obléká jako žena. Miluje šaty, podpatky a je za všech okolností upravená. Podle mého názoru má žena ve společnosti, (i jinde), mnoho různých podob. Může být dokonalá bohyně, které muži padají k nohám, ale může být také zasloužilá matka nebo stará paní, která si na sebe s láskou obleče to, co měla tak ráda za svého mládí.
Čím jsem starší, nemůžu se zbavit dojmu, že ''být ženou'' je především o vnitřním nastavení člověka. Nastrojená dívka na zastávce se svým zjevem může pouze snažit zakrýt své nízké sebevědomí a žena v džínách a bundě na konci ulice se může svým vnitřním nastavením cítit jako královna světa.
Možná si teď někdo řekne: ,,To se jí to povídá. Moje problémy ale vůbec nechápe.''
Abych pravdu řekla - i já si v tomto ohledu musela projít svým vývojem. Už od mala jsem byla spíše jako kluk a měla jsem velký problém přijmout fakt, že od určitého věku se zkrátka nelze tvářit, že není rozdíl mezi mnou a kluky, se kterými jsem s oblibou hrála fotbal a dělala jiné vylomeniny. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem se za to, že jsem žena, vyloženě styděla. Nehledě na to, že i dnes špatně nesu nejrůznější předsudky a stereotypy, které se s naším pohlavím pojí.
I tak jsem si dokázala najít ke své podstatě kladný vztah. Hlavně proto, že jsem si dovolila být jako žena společensky nepřijatelná a začala jsem bořit některé konvence. Nemáte tušení, jak moc vám prospěje, když přestanete chtít být za každých okolností perfektní, vypadat dokonale a stíhat všechno, i když vám to leze ušima. Ke všemu jen proto, že se to tak dělá.
Místo toho si vychutnám dobrou čokoládu, večer si do ruky vezmu knihu, do vany si přidám vonný olej a tunu pěny, vezmu si na sebe nejlepší šaty a šperky, když na to mám zrovna náladu a jindy se o svůj zjev absolutně nestarám. Nebojím se být občas nerozhodná, (jsem přeci jen slabá žena, ne?), jindy zase udávám směr. Dám si s rodinou sklenku vína už v 11 dopoledne a po večerech budu sledovat koncert vážné hudby. (Pokud zrovna nebudu s muži debatovat o politice, počítačích a dalších extrémně neženských věcech.) Uklidím byt a za dva dny někoho nechám, aby to udělal za mě.
Ženy, rozmazlujte se, i když máte pocit, že na to nemáte čas. Jen pak totiž pochopíte, že být ženou je úplně o něčem jiném, než jste si doposud myslely.
P.S. Pokud někdo tvrdí, že úklid je ženská práce, dovoluji vám použít svoji oblíbenou hlášku: Jen proto, že jsem žena, neznamená, že mám nějaký gen, který by mě nutil mít z úklidu potěšení. Nebaví mě to úplně stejně, jako to nebaví tebe.*
*Tahle věta zabere úplně vždycky.
Hned na úvod bych chtěla říct, že si nemyslím, že ženou z nás dělá pohlaví, se kterým se narodíme. Aby nedošlo k nějaké mylné interpretaci - ano, po biologické stránce se rodíme jako ženy, po té psychické do fáze:''být žena'', musíme dospět. Podobně to mají i muži, jen ve variantě ''být tím správným a opravdovým mužem''.
Nic není černobílé, i když to tak občas může vypadat.
Podle některých se pravá žena obléká jako žena. Miluje šaty, podpatky a je za všech okolností upravená. Podle mého názoru má žena ve společnosti, (i jinde), mnoho různých podob. Může být dokonalá bohyně, které muži padají k nohám, ale může být také zasloužilá matka nebo stará paní, která si na sebe s láskou obleče to, co měla tak ráda za svého mládí.
Čím jsem starší, nemůžu se zbavit dojmu, že ''být ženou'' je především o vnitřním nastavení člověka. Nastrojená dívka na zastávce se svým zjevem může pouze snažit zakrýt své nízké sebevědomí a žena v džínách a bundě na konci ulice se může svým vnitřním nastavením cítit jako královna světa.
Možná si teď někdo řekne: ,,To se jí to povídá. Moje problémy ale vůbec nechápe.''
Abych pravdu řekla - i já si v tomto ohledu musela projít svým vývojem. Už od mala jsem byla spíše jako kluk a měla jsem velký problém přijmout fakt, že od určitého věku se zkrátka nelze tvářit, že není rozdíl mezi mnou a kluky, se kterými jsem s oblibou hrála fotbal a dělala jiné vylomeniny. Dokonce to zašlo tak daleko, že jsem se za to, že jsem žena, vyloženě styděla. Nehledě na to, že i dnes špatně nesu nejrůznější předsudky a stereotypy, které se s naším pohlavím pojí.
I tak jsem si dokázala najít ke své podstatě kladný vztah. Hlavně proto, že jsem si dovolila být jako žena společensky nepřijatelná a začala jsem bořit některé konvence. Nemáte tušení, jak moc vám prospěje, když přestanete chtít být za každých okolností perfektní, vypadat dokonale a stíhat všechno, i když vám to leze ušima. Ke všemu jen proto, že se to tak dělá.
Místo toho si vychutnám dobrou čokoládu, večer si do ruky vezmu knihu, do vany si přidám vonný olej a tunu pěny, vezmu si na sebe nejlepší šaty a šperky, když na to mám zrovna náladu a jindy se o svůj zjev absolutně nestarám. Nebojím se být občas nerozhodná, (jsem přeci jen slabá žena, ne?), jindy zase udávám směr. Dám si s rodinou sklenku vína už v 11 dopoledne a po večerech budu sledovat koncert vážné hudby. (Pokud zrovna nebudu s muži debatovat o politice, počítačích a dalších extrémně neženských věcech.) Uklidím byt a za dva dny někoho nechám, aby to udělal za mě.
Ženy, rozmazlujte se, i když máte pocit, že na to nemáte čas. Jen pak totiž pochopíte, že být ženou je úplně o něčem jiném, než jste si doposud myslely.
P.S. Pokud někdo tvrdí, že úklid je ženská práce, dovoluji vám použít svoji oblíbenou hlášku: Jen proto, že jsem žena, neznamená, že mám nějaký gen, který by mě nutil mít z úklidu potěšení. Nebaví mě to úplně stejně, jako to nebaví tebe.*
*Tahle věta zabere úplně vždycky.
Mně se moc líbí myšlenka, že nejspokojenější je to dítko, které má spokojenou matku. A troufám si říct, že to platí stejně i vůči partnerům. Takže rozmazlování first! :)
OdpovědětVymazatCo se rozdělení domácích prací týče, tak jsem měla štěstí na dva velmi samostatné jedince, kteří byli zvyklí se o sebe postarat, a tak žádný mamma servis nevyžadovali. Pokud oba pracují (studují, starají se o dítě, whatever), tak se domácí práce zkrátka dělí, podle toho, kdo má zrovna kapacitu a co jej méně otravuje.