Být u toho

Když se dívám do kalendáře, tak můžu jen těžko věřit tomu, že už je konec ledna. Mám pocit, že Silvestr byl teprve nedávno. (Může mi někdo racionálně vysvětlit, proč to všechno tak hrozně rychle utíká?) Na druhou stranu, možná to bude tím, že tento měsíc byl doslova napěchovaný nejrůznějšími událostmi, včetně těch politických.

I když nepíšu žádný politický sloupek a od tohoto tématu si dávám na některých kanálech pohov, pravda je taková, že o politiku jsem se zajímala snad vždycky. A pokud má někdo v úmyslu mi znemožnit sledování výsledků voleb v živém čase, neznám bratra. (Ani sestru.)

Tyhle volby jsem vnímala trochu jinak, protože ve srovnání s těmi ostatními jsem se poprvé odhodlala někam přijít a někoho tam vidět. Jo, správně - mluvím o brněnském setkání s generálem Pavlem, který bude (k mé spokojenosti) naším novým prezidentem.

Nejprve jsem se o jeho záměru navštívit Brno dočetla ve zprávách, ale poměrně dlouhou dobu chyběla konkretizace času a místa. Jakmile v tom bylo jasno, pozvala jsem všechny přátele a známé, o kterých jsem se domnívala, že by je to mohlo zajímat. Co si budem, na náměstí jsme se sice sešli, ale každý z nás byl v tom davu někde úplně jinde. :) Šlo tedy sice o kolektivní zkušenost, ale až na jednu výjimku, kdy jsem na konci akce pozdravila Irenku, která nás češe na přehlídkách dobové módy, jsem nepotkala nikoho.

Velký díl "viny" na tom má nejspíš skutečnost, že jsem přišla s předstihem (což znamená cca 30 minut před začátkem). Bylo mi totiž úplně jasné, že když přijdu až ve 4, před Janáčkovým divadlem nebude k hnutí. (Což se posléze i potvrdilo. Někde jsem dokonce slyšela, že lidé lezli po stromech.) Díky tomu jsem mohla stát přímo v první řadě, k mé smůle sice na opačné straně než byl generál, ale pořád dostatečně blízko na to, abych slyšela všechno a viděla alespoň něco. (Včetně fotografa Patrika Uhlíře, který fotil třeba Václava Havla, a se kterým jsem se před dvěma lety potkala na meetingu s Janou Nagyovou, která hrála princeznu Arabelu. Správně jsem předpokládala, že bude fotit i tuhle událost, ale nevěděla jsem, jestli ho uvidím. Byl hodnej - když jsem na něj na pozdrav zamávala, osobně mi přinesl placku.)

Právě v ten moment jsem si všimla, že kousek dál stojí hobby fotografka Martina Morávková, která mi udělala tuhle krásnou fotku, za kterou jí moc děkuji. Před odchodem mi ještě stihla říct, kde přesně ji najdu. (Koho by to náhodou zajímalo, to na baretu je odznak, který jsem dostala ke 100. výročí republiky. Přišlo mi, že se k tomu outfitu a účelu akce dost hodí.)

Co vám ale budu povídat. Na náměstí byla příšerná zima. Po zhruba hodině a půl jsem byla tak zmrzlá, že mi trvalo zhruba patnáct minut, než se mi podařilo rozehřát natolik, abych byla vůbec schopná normálně chodit a nemít u toho pocit, že se nejspíš pokácím na zem a už se nikdy nezvednu. (Dobře, to možná trochu přeháním, ale všichni jsme byli opravdu dost promrzlí.)

Co je trochu škoda je to, že jsme po skončení ještě čekali na to, jestli se s námi přijde Petr Pavel pozdravit. To se k našemu velkému smutku nestalo, měl jen nějaký vyhrazený perimetr, který k němu měl nejblíž. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že v Ostravě brzo ráno vstával, běhal celé dny v tenké bundě a měl za sebou těch akcí už několik, bylo pochopitelné, že už toho musel mít dost a šel se schovat dovnitř.

Když to ale vezmu kolem a kolem, světýlka, zpěv, přátelská atmosféra a naděje, kterou jsme v tu chvíli cítili, byly dostatečně silné důvody pro účast. Dnes už s vědomím, že volby dopadly tak, jak dopadly, můžu říct: Byla jsem u toho. (A jsem na to hrdá.)