Chvíli jsem přemýšlela o tom, o čem přesně tenhle článek bude. V hlavě jsem totiž měla několik nápadů, které sice měly podobný základ, ale každý z nich se týkal trochu jiného tématu. (Focení vs. životní styl.) Vzhledem k situaci jsem se rozhodla, že vás zkusím někam nasměrovat tím, jak některé věci v životě vnímám já osobně. A kdo ví? Třeba to pro vás bude vítaný impuls ke změně. Dnes se totiž zaměříme na to, jak mít život ve svých rukách, znát svoji hodnotu a celkově žít co nejvíce s respektem sám k sobě. (A hlavně autenticky.)
Začnu tím, co v nějaké míře zažil každý z nás. Když jsme byli malí, neustále nám někdo něco zakazoval a vytýkal. Nebo se nám dokonce posmíval. (Vím, o čem mluvím. Kvůli častému stěhování jsem chodila na tři různé ZŠ, takže jsem byla vždycky "ta nová", na kterou si každý snadno dovolil.) Kvůli (zcela pochopitelnému) nedostatku zkušeností jsme si všechno brali osobně a cítili se špatně. Což zákonitě vedlo k rozvoji nízkého sebevědomí. A to člověku mnohdy zůstane až do dospělosti.
I když si to neuvědomujete, i dnes, když už si vyděláváte vlastní peníze a máte třeba i svoji vlastní rodinu, se k sobě často chováte macešsky. Vždyť jste stejně k ničemu. Věděli to vaši rodiče, i vaše okolí, takže proč byste pro sebe měli chtít něco lepšího?
Abych pravdu řekla, měla jsem stejné, nebo hodně podobné pocity. Kdykoliv mě někdo kritizoval, reagovala jsem podrážděně a přehnaně. (Což dělám občas i dneska, ale v mnohem menší míře. Protože tentokrát mi vadí jen to, že i přes svou náročnost nedosahuji takové dokonalosti, jakou bych si přála.) Dneska to ale není běžné. Jak je to možné? Především proto, že jsem poznala svoji hodnotu a to, co říká někdo jiný se mne nemůže vůbec nijak dotknout. (Jednoduše proto, že se řídím jenom svými standardy.)
Nebudu se tu ale dlouze vykecávat a místo elaborátu, který se dotkne jen teorie, vám nabídnu několik konkrétních tipů, které můžete vyzkoušet. Jak to tedy dělám konkrétně já osobně?
Zamysli se nad tím, kdo jsi
Abych pravdu řekla, tohle pro mě není ani trochu jednoduché určit, protože mi přijde, že tak, jako dokážu střídat postavy při focení a hraní je roztříštěná i moje vlastní osobnost. Ne, že bych byla schizofrenní, ale někdy mám náladu být za dámu, jindy jsou pro mě důležité pracovní výkony, někdy zase sport, pečení a krásný domov, umění nebo hraní her a asociální chování. Nejsem tedy člověk, který by měl jakoukoliv pravomoc vám radit, jak se uklidit do jedné škatulky a trvale v ní zůstat.
Možná je ale právě v tomhle podstata celé věci. To, že se snažíme neustále lézt do škatulek a rolí, které si pro nás vymyslela společnost. Upřímně řečeno, ať už jste podobně obsáhlá osobnost, jako já, nebo se držíte jen jednoho směru, který ale z nějakého důvodu neukazujete okolí, začněte tím, že se budete akceptovat a dovolíte si projevit všechny stránky vašeho charakteru. Protože to k vám prostě patří. Nejste vyrobení podle nějaké univerzální šablony, která by vás předurčovala k tomu se chovat, nebo myslet jedním způsobem. (I když právě na tom stojí náš vzdělávací systém.)
Přemýšlej, co chceš
S bodem číslo jedna dost souvisí i ten druhý. Naše životní plány a tužby. Tento bod je extrémně důležitý. Když ho totiž přeskočíte, může se stát, že za pět, deset, nebo třicet let zjistíte, že žijete život, který není ani trochu podle vašich představ a ze kterého jste každou vteřinu nešťastní.
To se stává, když ignorujete svůj vnitřní hlas a děláte to, co po vás chce okolí. Kvůli tomu, že se to tak dělá, nebo proto, aby o vás náhodou někdo něco neřekl. (Poměrně často se tohle týká svatby, nebo pořízení dětí. Ale může jít třeba i o výběr školy, nebo o cokoliv jiného.) V tomto ohledu vám doporučuji dopřát si dostatek času na rozmyšlenou a neustupovat z toho, co pro sebe cítíte jako to pravé. Myslete za to, že případné (blbé) řeči okolí jsou rozhodně lepší než život, který jste nechtěli. (Mě osobně hodně pomohlo si při jedné procházce uvědomit, že pokud bych chtěla, mohla bych klidně pracovat v cirkusu. Každý má svobodu volby. Jen ne každý ji vidí.)
Neboj se být odlišný
To, co mi v dětství hrozně vadilo (tedy, že jsem jiná, nebo divná), dnes vnímám jako obrovskou výhodu. (Dokonce tento názor zastává i pár dalších lidí z mého blízkého okolí, kteří byli taktéž za ty divné.) Být odlišný sice znamená, že se vás někdo bude neustále snažit přesvědčit o své pravdě a o tom, proč zrovna vy se svými názory a postoji děláte všechno špatně (a kvůli tomu se není nutné hádat, protože každý má právo na svou cestu a názor, pokud tím nikomu neubližuje), ale zároveň najdete svůj potenciál a pozici, která vám doopravdy sedí.
Když to vztáhnu opět na svůj příklad, v online marketingu se vyplatí myslet jinak než většina. Protože to znamená, že máte větší šanci přinést něco neokoukaného. Lidé vás budou také následovat kvůli tomu, že jim ukazujete, jací mohou být. (Přehnaně řečeno: Máte nějaký důvod k věnování zvýšené pozornosti paní Vomáčkové, která bydlí v protějším bytě a na které neshledáváte vůbec nic inspirativního, nebo zajímavého?)
Následování přitom nemusí být míněno jen kvůli obdivu, nebo popularitě, ale také kvůli hlásání názorů a postojů, které vám připadají zásadní. (Ekologie, veganství, zdravý životní styl, jakékoliv poradenství, buddhismus....a já nevím co ještě.) Díky vaší aktivitě můžete (byť třeba v menším měřítku) udělat svět o trochu lepší.
Buď k sobě laskavý
Já to v okruhu svých známých sama u sebe označuji za marnivost, ale ve skutečnosti je to pouze nadsázka. Chci se obklopovat hezkými věcmi. Chci si dopřát kvalitní péči. Chci jíst a pít dobré věci, dostatečně odpočívat, válet se, mluvit s lidmi a o nic se nemuset starat.
Protože...
Můj běžný pracovní týden má někdy 6, nebo 7 dnů, mám mnohdy hrozně málo času na nějakou relaxaci, nebo na cestování do míst, která bych chtěla navštívit a šetřím na to, abych si mohla pořídit svou vlastní nemovitost. (Ačkoliv je to na dobré cestě, rozhodně mě čeká ještě spousta tvrdé práce.) A zrovna dnes, kdy jsem si říkala, že bych měla pracovat (protože jsem měla včera volno) jsem si řekla, že se nic nestane, když to počká do zítra. Prosinec byl hodně náročný měsíc, takže si mohu dovolit trochu uvolněnější tempo.
Když už jsme ale u té "extra" péče a pozornosti, neznamená to, že bych šla do obchodu a koupila si na sebe to nejdražší, co najdu. Naopak mi činí mnohem větší potěšení objevovat věci za přijatelnou cenu, které ve výsledku působí vyladěně a luxusně. Ráda chodím do second handů, protože v nich vždycky něco najdu. (Kabát z pravé kůže, elegantní kalhoty, slušivé svetry z materiálů, které opravdu zahřejí...) Také se zbavuji velkého množství věcí. Starých papírů a časopisů, které mne až tak nezaujaly, starého oblečení, které už neunosím (pravidelně daruji na charitu, nebo známým), kosmetiky, kterou nepotřebuji, nebo o které vím, že mi z nějakého důvodu nebude vyhovovat...
K tomu se nebojím hřešit. Dám si chipsy, nebo víno a nemám z toho výčitky. Ale těším se, až si dám zase zeleninový salát, uvařím si zelený čaj, nebo si půjdu zacvičit. Nikdy (a to myslím opravdu nikdy) nerezignuji na spánek. Ani na úpravu vlasů, úpravu nehtů a na aplikaci pleťové masky. Také si občas udělám radost a naplánuji velkou objednávku nového oblečení (aktuálně toho na doma, nebo na spaní), nebo investuji do své výbavy. (Je hezké, když se člověk přestěhuje do svého, ale musí mít z čeho jíst a na čem spát. I v začátcích.) Naprostou stálicí jsou pak pro mě jednoznačně knihy, kterých začínám mít dost, ale pořád mi jich přijde hrozně málo. :) (Holt, knihomol se nezapře.)
Závěr
Jde prostě o to, abyste našli odvahu být tím, kdo doopravdy jste. Bez toho, aniž byste měli nějaké výčitky. Také si neberte všechno tak osobně (mnohdy lidé útočí jen proto, že sami nejsou úplně spokojení, nebo mají pocit, že svými postoji nějak ohrožujete, nebo zpochybňujete hodnoty, kterým oni silně věří). Zároveň jde ale o to, abyste nezapomněli sami na sebe a na to, že vaše tělo je váš chrám, o který je potřeba se starat. Zvlášť, když ho hodně zatěžujete, nebo na něm zpozorujete, že začíná stárnout.
Jak k této tematice přistupujete vy? Našli jste svoji neotřesitelnou pozici, nebo se ještě pořád hledáte?
Já myslím, že se doopravdy pořád hledám, že je to celoživotní proces. Asi bych ani nechtěla jednou zjistit "tak, takhle se mám ráda, už od sebe nic nechci", protože jsem prostě člověk, který od sebe pořád něco chce. Myslím, že ty základy, jakože úcta k sobě samé a to, že se mnou nezamává každá kritika, to už pomalu mám. Ale jako asi mám ještě hodně daleko k tomu tvrdit, že jsem úžasný člověk - i proto, že prostě sebe znám nejlíp a vím, že nejsem tak skvělá, jak se může zdát. :-)
OdpovědětVymazatMimochodem opravdu působivé fotky!