úterý 6. února 2018

Být sám sebou.

V poslední době se na internetu vyskytlo dost článků na téma: Být sám sebou. Trochu jsem o tom tématu přemýšlela a dospěla jsem k závěru, že i já přispěji svou troškou do mlýna.

Obvykle život začínáme jako nespoutané živly, které ze všeho nejraději objevují svět kolem. Jako děti nás pravděpodobně nikdy moc nezajímalo, že holčičky nemají mít odřená kolena, (mým ekvivalentem byl vždy obří strup na nose), že není úplně nejvhodnější válet se v kaluži před obchodem nebo přemýšlet, co řeknou doma tomu, když kolem sebe budeme při jídle plivat brokolici, protože nám prostě, (i přes veškerou snahu okolí), nechutná.

Až postupem času nám rodiče a škola dokáží relativně vštěpit, že je potřeba se chovat slušně a ideálně nevybočovat z řady. Čím víc rosteme, tím více si pamatujeme všechny uštěpačné narážky a výtky, abychom byli takoví, nebo makoví, (ale hlavně ne sami sebou). 
Ačkoliv to s námi společnost myslí dobře, často z toho vzniknou nejrůznější problémy - od nízkého sebevědomí až po deprese, (a nejrůznější komplexy nevyjímaje).

Foto: Petra P.

Mnoho z nás se pak stáhne do své ulity a zatvrdí se v tom, že jakýkoliv náznak individuality se tvrdě trestá. Jiní se zase rozhodnou, že vybudují lepší obrázek sebe sama na sociálních sítích a dalších komunikačních kanálech. Najednou je svět zaplněn superlidmi, kteří žijí svůj dokonalý sen. Nebo se tak alespoň snaží vypadat v očích svého okolí. I v tomto případě se spirála nepřestane otáčet, zvláště v případě, kdy si jedinci uvědomují, že obraz, který budují, nemá s jejich reálným životem společného skoro - no, nic.

Jak z toho ven?

Jedna z nejjednodušších, ale zároveň nejtěžších věcí je být sám sebou. Sám sebou, svému okolí navzdory. 

Pokud se k tomu odhodláte, nejspíš vás přepadne strach a v hlavě vám bude rezonovat spousta otázek: ,,Zvládnu to?''; ,,Bude mne okolí chápat a respektovat to, kým jsem?''

Když si na tyto otázky odpovíte a rozhodnete se do toho skočit po hlavě, nesmírně se vám uleví. A co víc - budete najednou neskutečně autentičtí. A takoví lidé jsou nejen inspirativní, ale často jsou také hodni následování. Ke všemu zjistíte, že mnoho lidí má dost svých vlastních starostí, než aby řešili, zda je váš život stále perfektní, nebo zda pravidelně recyklujete odpad. A pokud náhodou ano, každý má právo na názor, i když se nemusí ztotožňovat s tím mým. Nově vybudované sebevědomí vám dovolí tyto odlišnosti respektovat a nehroutit se pod jejich náporem. Obecně si ale spíše lidi získáte tím, když ukážete, že jste také jenom člověk.

Já se rozhodla být sama sebou před mnoha a mnoha lety a můžu říct, že ať už se za tu dobu stalo cokoliv, nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala.

A nakonec - aby neměl někdo pocit, že umím jen hezky mluvit, ale nic na sebe neprásknu:

- Poměrně často chodím ven nenalíčená - Někdy se mi prostě nechce se sebou něco dělat. Zatím se nestalo, že by to někoho vyděsilo. V nejhorším případě to vždy zachrání rtěnka. (Vyzkoušeno)

- Nesportuji - Prostě mě nebaví chodit do fitka nebo na skupinové lekce a pak postovat selfíčka, jak jsem na sobě hrozně makala. Zato ale zvládám několikakilometrové procházky po městě několikrát do týdne. (Chůze je jedním z nejpřirozenějších pohybů pro lidské tělo. Tři kilometry po městě svižným krokem dokáží divy. Krom toho - budete mít super nohy a sexy zadek.) 

- Nejsem optimista - Přiznávám, někdy mám světlou chvilku. Ale jinak bych se označila spíše za člověka racionálního a o světě realisticky smýšlejícího.

P.S. Brokolici nesnáším do dnešního dne.

Žádné komentáře:

Okomentovat